Vedoucí pracovníci na mnoha úrovních mají pocit, že se neustále pohybují v kruhu. Pořád jsou zapřaženi do práce. Nikdy nejsou hotovi. Jedna schůze stíhá druhou.

Jeden projekt střídá jiný. Všude musí být v pohotovosti, jakmile něco neklape. Cítí se uštvaní a pronásledovaní.

Ptají se sami sebe: „A kde v tom všem jsem vlastně já? Žiji ještě vůbec?” Připadá jim, že jejich osoba přichází zkrátka. Na jejich potřeby se nikdo neptá.

Ten, kdo se ocitne na zodpovědném místě, jistě nemůže požadovat uspokojení všech svých potřeb. Přijal odpovědnost za druhé. Vyjadřuje to také jeho duchovní postoj: jsem tu pro ně. Zříkám se mnohého, co by mě těšilo, a dělám to naprosto vědomě. Ovšem i tady potřebuji znát správnou míru. Rozdám-li se totiž beze zbytku obětavě druhým, nestačím si ani povšimnout, že ve své roli oběti jim začínám upírat právo na život. Jako oběť kolem sebe šířím agresivní náladu a ta druhé ochromuje.

Být k druhým dobrý dokážu pouze tehdy, když zacházím dobře sám se sebou. V opačném případě začnu potlačené emoce promítat do svého okolí. Jestliže jsem k sobě tvrdý, budu stejně tvrdě zacházet i se svými spolupracovníky. Rozhodně je tím nepovzbudím k životu.

Nejde však jen o to, abychom uměli být dobří sami k sobě a tu a tam si něco dopřáli. Už svatý Bernard napsal papeži Evženovi, který si mu posteskl na tíhu svého úřadu: „Dopřej si sám sebe!” Pak mu ukázal jak je svým přetížením odříznut od sebe a od svých pocitů a jak je to pro něho zhoubné. Člověk si může dopřát hezkou dovolenou, dobrou večeři, víkend na chatě – rozhodující je pouze to, aby si dopřál sám sebe, aby měl kontakt sám se sebou a byl u sebe doma.

Anselm Grün – Pracovat a žít