Úzkost je pocit, který důvěrně známe, ať si to přiznáváme nebo ne. Jakoby však mezi námi panovala nevyřčená ideální představa, že člověk pokud možno nemá úzkost cítit. Asi proto máme tolik výrazů, které úzkost více nebo méně zastírají. Místo slov „úzkost“ a „strach“ říkáme třeba, že jsem nervózní, že cítíme napětí, zmatek, anebo že jsme ve stresu.
Pro naše dnešní zacházení s úzkostí mi připadá typické, že už se ani neodvažujeme vyslovit její jméno a zastíráme ji různými jinými slovy. Je spíše neobvyklé nazvat ji pravým jménem. Pak ovšem nemůžeme využít důležitou funkci, kterou v našem životě úzkost má.
Nejde jen o to, abychom se úzkosti zbavili. Jde o to, abychom pochopili její smysl. Pak ji můžeme využít.
Když se mluví o zvládání úzkosti, lidé si často představují úplné osvobození od úzkostí a strachu.. To je utopie. Člověk bez úzkosti neexistuje, strach a úzkost k člověku patří. Při popisování této emoce vychází najevo, že v ní samotné je nemálo klíčů k tomu, jak s ní zacházet, kudy na ní, jak začít. Terapeutická práce tkví mimo jiné právě v zacházení s úzkostí.
Úzkost nás sužuje, tedy zužuje. Nedovoluje nám pořádně se nadechnout. Jakoby nás svazovala. To je protiklad radosti, inspirace a naděje. Tyto emoce se zdají na první pohled s úzkostí neslučitelné. Není to však docela pravda, vždyť jsou to protipóly. Úzkost i naděje se vztahují k budoucnosti.
V úzkostech nám může v extrémním případě připadat, že už nemáme žádnou budoucnost. Cítíme, že jsme ztratili základní opory, které nás dříve nesly. Připadáme si v tomto životě nejistí, cítíme existenciální ohrožení. Mít naději znamená doufat v lepší budoucnost navzdory všem protikladům. S důvěrou se obracíme do budoucnosti, která se nám dosud jeví jako dosud skrytá vize, v níž přesto dokážeme věřit.
Pro existenciální filozofii počínaje Kierkegardem je úzkost i tím, co může být hnací silou lidského života, může člověka přivést k jeho k nejvlastnějšímu modu bytí. Kierkegard říká, že úkolem lidské existence je sloučit konečno s nekonečnem. Existovat tedy znamená být pomíjivý v pozemskosti, a přece se vzpínat k věčnosti, k nekonečnu. To však také znamená, že člověk žije neustále v nejistotě, v nezajištěnosti a úzkost je jeho stálou průvodkyní.
Zachvácení úzkostí můžeme nalézt odpověď na otázku, co je v životě opravdu důležité, co nás opravdu podrží. Potřebujeme „odvahu k úzkosti“, jak říká Karl Jaspers. Nejsme prostě jen vydáni úzkosti všanc. Nemáme jen odvahu k úzkosti, máme také naději, máme důvěru v existenci.
Verena Kastová