Přiblížit se k radosti

Když  jsem  se  začal  zabývat  tématem  radosti, pustil jsem se nejprve do četby různých filosofů a psychologů, abych se seznámil s jejich formulacemi  důležitých  názorů  na  toto  téma.  Listoval jsem v teologických slovnících a biblistických publikacích.  Nějak  to  nemělo spád a nechtělo se mi nechat se uvláčet právě tématem  radosti.  Jistě  bych  o  ní  dokázal  napsat mnoho správného, ale jiskra radosti by z té korektnosti na čtenáře přeskočila jen stěží. Vnímal jsem, že je třeba postavit se k tomu docela jinak.

Přesto považuji některé myšlenky filosofů za důležité pro další úvahy. Předně je tu názor, že radost je  výrazem  bytí,  intenzivního  života  a  kreativity.

Radost nelze brát útokem. Můžeme se jen snažit intenzivně a kreativně žít. Projevem takového přístupu k životu se pak stane i radost.

Radost a rozkoš

Při studiu řecké filosofi e se mi zdálo až nápadné, jak ostře odděluje radost od rozkoše. My křesťané  tím  trpíme  dodnes.  Jakmile  začnou  mluvit o radosti teologové, mají na mysli radost z vykoupení a z Boží lásky. Rozkoší jakožto smyslovou radostí z požitku, tedy z jídla, pití či sexuality, spíše pohrdají. My jsme stoickou separaci ducha a pudu vstřebali natolik, že se i naše řeč o radosti do té míry oprostila od smyslovosti, až nakonec postrádá smysl i radost.

Snažit se žít intenzivně a kreativně

Přesto zrodil stoicismus i několik pozoruhodných myšlenek o radosti. Pro radost užívá pojmu eupatheia (= dobrý stav duše či dobrá vášeň). Radost proto  není  prosta  jakékoli  vášně,  nýbrž  je vášnivá. Nejde však o vášeň ničivou, nýbrž budující a uzdravující. Je nabitá životem, energií a vitalitou. Jeden z představitelů stoické školy, Epiktet, hluboce ovlivnil církevní otce. Radost chápe jako projev zdravého člověka, který je plný sebedůvěry a  žije  v  souladu  s  Bohem.  Za cíl svého  procesu zrání si stanovil „zachovat si neohroženou radost uprostřed všech protivenství“.  Jde o to, jak si uchovat radost i uprostřed úzkosti a smutku, neštěstí a nouze, neúspěchu a zklamání. Jde o trvalou radost, hlubší než pouhá euforie a nadšení.

Radost – projev naplněného života

Jinak chápe radost Aristoteles. Nadchlo mě, že je pro něj projevem naplněného života. Nejintenzivnější radost pociťuje ten, kdo naplní své schopnosti  a  jehož  aktivita  není  blokována  vnitřními  ani vnějšími překážkami. Jeho radost vyvěrá ze správné činnosti rozumu a z tvůrčího jednání. Aristoteles ji chápe zároveň jako energii, která dává člověku ostruhy a probouzí v něm život. Energie radosti působí blahodárně také tím, že relativizuje utržená zranění a urážky. Je to důležitý impuls, nad nímž bych se rád zamyslel.

Radost v nás uvádí něco do pohybu.  Je to  uzdravující  a  inspirující  síla.  Probouzí vitalitu a vede nás k jednání, které je blahodárné i pro naše okolí. Začne-li se někdo například úporně snažit konat něco pro chudé, zřejmě z toho nevznikne nic kloudného, i kdyby se snažil ze všech sil. Kdo se však chápe díla z vnitřní radosti, dokáže toho víc a s větším prospěchem pro druhé. Ze všeho, do čeho se pustí, začne vyzařovat radost ze života a on sám začne probouzet kreativitu v těch, kterým pomáhá.

Myšlenky filosofů přejali teologové. Z mnoha teologických  definic  radosti  se  mi  nejvíc  líbil  výrok praotce morální teologie Alfonse Auera. Radost chápe jako „projev skutečné životní gradace“. „Předpokladem radosti je proto rozvíjení a naplňování lidského bytí; radost sama pak je jeho psychologickým odrazem v oblasti emocí.“  Při takovém chápání radosti  se  člověk  vymaňuje  z  imperativu,  který  mu velí pobíhat s permanentním úsměvem na tváři.

Jde o to, aby člověk začal stupňovat intenzitu svého života. Nejde o to, vyvolávat uměle pocit radosti, ale v první řadě o to, aby člověk začal stupňovat intenzitu svého života, aby si dovolil být vitální a kreativní, aby dosáhl harmonie sám se sebou, aby začal rozvíjet vlastní schopnosti a možnosti – a tak aby se z vlastní vitality začal skutečně těšit.

Radost a kreativita

Fenoménem radosti se samozřejmě zabývá i psychologie. Erich Fromm rozlišuje dva druhy radosti. První vzniká, když se zbavíme nějakého nedostatku nebo bolestného napětí (např. když se po dlouhém výletu vracíme žízniví domů a těšíme se na sklenici vychlazeného piva).

Radost ze hry

Druhý druh radosti vyplývá naopak z hojnosti. Je výrazem kreativity a produktivity člověka. Mám radost ze hry, ze života, z vlastní vitality. Těší mě, že mohu vlastníma rukama něco vytvářet a formovat.  Stejně jako radost chápe Fromm i lásku jako jev  hojnosti.  Proto  radost  vždycky  nějak  souvisí s láskou, která staví na vzájemné úctě a integritě, nikoli na vzájemné závislosti. Fromm ji pokládá za ctnost, protože předpokládá určitý výkon, vnitřní úsilí  produktivní  aktivity.  Ctnost  znamená  pro Fromma přičinění. Radost nám nespadne jen tak do klína. Je projevem nadšeně prožívaného života, v němž rozvíjíme všechny schopnosti, které nám Bůh daroval. Fromm tak doplňuje svými psychologickými úvahami myšlenky fi losofů a zasazuje je do horizontu naší současné zkušenosti.

Autobiografie radosti

Podobnými  myšlenkami  z  oblasti  psychologie přispěla k tématu radosti Verena Kast. Mluví o radosti jako o „povznesené emoci“.  Slovo emoce je odvozeno  od  latinského  slovesa  movere,  hýbati. Emoce nás uvádějí do pohybu, pohánějí nás k činu nebo naopak k odmítnutí činnosti, která se od nás žádá. Povznesené emoce, k nimž autorka řadí radost, inspiraci a naději, otvírají naše nitro, zatímco strach je zužuje. „Dávají nám křídla, podněcují nás a propůjčují nám určitou lehkost, a zároveň vytvářejí i spojení mezi lidmi.“ Radost se pojí s kreativitou.

Radost má tedy terapeutickou funkci. Vnitřně člověka uzdravuje, dodává mu vitalitu, probouzí v něm radost ze života, vyvádí jej z osamělosti, do níž ho vehnal strach, a vede ho k solidaritě s lidmi kolem sebe. Verena Kast dospěla během své terapeutické praxe k poznatku, že zkušenost radosti „může vyvolat v životě člověka rozhodující obrat“.

Nelze nikomu nařídit, aby se radoval. Radost se dostaví automaticky v nečekaném okamžiku, „jakmile  se  do  nějaké  aktivity  naprosto  ponoříme“. Právě to považuje tato psycholožka za podstatnou podmínku  radosti:  „být  s  to  zcela  se  ponořit  do práce, činnosti nebo pohledu na něco“. Radost je totiž spojena s kreativitou.

Objevím-li něco nového, probudí se ve mně veliká radost. Ta má úzký vztah k lásce. Mohu-li někoho něčím obdarovat, nepotěší to jenom jeho, ale i mě samého. „Mimořádná radost plyne ze vztahů, a sice když z nich a skrze ně začne něco vyrůstat.“ Dítě narozené manželskému páru, společné dílo, myšlenka zrozená z rozhovoru jsou příčinami veliké radosti. Verena Kast hledí na fenomén radosti podobně jako Aristoteles nebo Erich Fromm.

Radost nelze vyvolat účelově, protože v ní vždycky jde o projev aktivity, lásky, otevřenosti a sebezapomnění při plnění nějakého úkolu nebo v lásce. Existuje tisíc malých radostí, které může denně prožívat každý: radost z pěkného počasí, z krásy hor nebo ze setkání. Když se radujeme, neanalyzujme. Bylo by to škodlivé. Měli bychom však drobné každodenní radosti prožívat vědomě. Posílí to naši pozitivní náladu, a tím i kladně zapůsobí na naše zdraví. Kdo se nesnaží vážit si malých radostí a nebere je na vědomí, začne se cítit – podle pozorování psychologů – „unavený, ospalý, ne zcela zdráv a napjatý. … Za takových podmínek nedokáže posoudit svůj stav zcela objektivně a především vnímá úbytek kreativity a schopnosti rozumně uvažovat“.  Verena Kast proto vybízí, abychom si začali psát „autobiografi i radosti“. Je přesvědčena, že je zapotřebí neustále si připomínat všechny své  životní  důvody  k  radosti.  Takováto  autobiografi e radosti začne klást našemu životu následující otázky: „Jak jsem dosud prožíval radost? Co mi ji kazilo? Kde mi byla odepřena? A také: Co se s ní během mého života stalo? Vzrostla?“

Podíváme-li se na život z tohoto hlediska, narazíme na důležité stopy vitality a spojíme se s uzdravujícími silami v nás; podrobíme se do jisté míry autoterapii, která může být účinnější než dlouholeté trápení a docházení na různá sezení.

V okamžicích radosti jsme byli s to prožívat jednotu se sebou samými. Přitom bychom si neměli připomínat jen situace, kdy jsme radost prožívali, nýbrž vybavit si například  i  pohyby  a  gesta,  jimiž  jsme  dávali  jako děti své radosti průchod. Dáme-li si práci s psaním autobiografie radosti, dotkneme se podstaty svého bytí. Znovu prožijeme minulou radost. Když jsme se radovali, přijímali jsme sami sebe i svůj život. Tyto okamžiky nás vyzývají říct ANO vlastnímu životu a prožívat tak  jednotu  se  sebou  samými.  Dokážeme-li  se znovu radovat při vzpomínce na minulou radost, budeme mít větší chuť do života a objevíme v sobě více sil k tomu, abychom dokázali čelit destruktivním tendencím. Z emoce radosti vychází léčivá síla. Je ale třeba se ptát, proč vlastně svým ranám věnujeme víc pozornosti než svým radostem? Mnozí z nás zřejmě už jako děti vypozorovali ve vztahu ke svým rodičům, že na sebe přitáhnou více jejich pozornosti, když jim je špatně. Proto i dnes pořád ještě kroužíme kolem svých traumat, abychom si zajistili pozornost, jenže takovou strategií se programujeme  do  stavu  permanentního  zklamání.

Pozornosti a náklonnosti totiž nebudeme mít nikdy dost. Proto nám mnohem víc prospěje, budeme-li  se  chovat  sami  k  sobě  laskavěji.  Jednou z podob zmíněného obratu k sobě samému je připomínka uplynulých radostí a snaha radovat se ze života tady a teď. Závislost na přízni druhých je projevem nějakého nedostatku. Radost z každodenních maličkostí je naopak znamením hojnosti v našem životě. Ochota neustále se radovat v nás rozproudí život.

Stopa vitality

V exercičním domě doprovázím se třemi spolubratry ty, kteří k nám přicházejí na tři měsíce, protože pro sebe hodlají něco udělat. Často trpívají přetížením a syndromem vyhoření. Někdy se cítí po duchovní stránce naprosto prázdní. Necítí sebe, Boha ani život. Jiní se ocitli v krizi povolání a nevědí, jak dál. Jako duchovní průvodci jsme si proto položili otázku, jak máme chápat  své  doprovázení  například  ve  srovnání s  psychoterapií.  Všichni  čtyři  jsme  se  shodli  na tom, že nám půjde především o to, jak našim hostům  pomoci  odhalit  stopu  vitality.  Tam,  kde  si člověk uvědomuje svou vitalitu a energie se v něm rozproudí, tam se setkává s Bohem a dokáže v sobě odhalit prapůvodní duchovní stopu.

Přijmeme-li spolu s Aristotelem, Erichem Frommem a Verenou Kast, že radost je projevem vitality, produktivní aktivity a pravdivého života, pak povede stopa vitality i na stopu radosti. Často mi naši hosté vypravují, že ožijí třeba při turistice, kdy si skutečně užívají života. Podniknou dlouhou túru a cítí se svobodní. Jiní ožijí při hře na hudební nástroj nebo při poslechu klasické hudby. Další se proberou k životu při psaní veršů. Když mi někdo vypráví o tom, jak a kde se cítí vitálně a opravdově, jeho tvář se rozzáří. Člověk, který přede mnou seděl až dosud jako hromádka neštěstí a mluvil jen o své depresi a ranách, se náhle napřímí a začne mluvil úplně novým hlasem. V hlase, v držení těla, ve výrazu tváře – ve všem se odráží život.

Objeví-li člověk v sobě stopu vitality, často objeví zároveň i svou osobní spiritualitu; ne tu, kterou mu „nasadil“ někdo zvenčí, nýbrž tu, která mu tryská ze srdce. Na této osobní duchovní cestě se začne hojit a uzdravovat.

Anselm Grün – Jak znovu najít radost

Napiš odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>