Kořeny

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Často hovořím s lidmi, kteří neradi myslí na své rodiče. Vzpomínají si především na jejich nedostatky, které zažili, a na zranění a příkoří, která jejich život narušila a často také poškodila.

Je důležité, abychom se na zranění a příkoří příběhu svého života podívali a smířili se s nimi. Když se jim vyhýbáme, stále znovu nás dohánějí. Neměli bychom ale ani u starých ran setrvávat. Pokud to uděláme, zůstáváme permanentně sedět na lavici obžalovaných a vyčítáme rodičům, že nesou vinu za to, že se náš život nedaří. Celý příspěvek

Odvaha k úzkosti

OLYMPUS DIGITAL CAMERAÚzkost je pocit, který důvěrně známe, ať si to přiznáváme nebo ne. Jakoby však mezi námi panovala nevyřčená ideální představa, že člověk pokud možno nemá úzkost cítit. Asi proto máme tolik výrazů, které úzkost více nebo méně zastírají. Místo slov „úzkost“ a „strach“ říkáme třeba, že jsem nervózní, že cítíme napětí, zmatek, anebo že jsme ve stresu. Celý příspěvek

Přiblížit se k radosti

Když  jsem  se  začal  zabývat  tématem  radosti, pustil jsem se nejprve do četby různých filosofů a psychologů, abych se seznámil s jejich formulacemi  důležitých  názorů  na  toto  téma.  Listoval jsem v teologických slovnících a biblistických publikacích.  Nějak  to  nemělo spád a nechtělo se mi nechat se uvláčet právě tématem  radosti.  Jistě  bych  o  ní  dokázal  napsat mnoho správného, ale jiskra radosti by z té korektnosti na čtenáře přeskočila jen stěží. Vnímal jsem, že je třeba postavit se k tomu docela jinak.

Přesto považuji některé myšlenky filosofů za důležité pro další úvahy. Předně je tu názor, že radost je  výrazem  bytí,  intenzivního  života  a  kreativity.

Radost nelze brát útokem. Můžeme se jen snažit intenzivně a kreativně žít. Projevem takového přístupu k životu se pak stane i radost. Celý příspěvek

Nenáboženská spiritualita teď frčí

…říká profesor psychologie Pavel Říčan, jinak též laický kazatel Českobratrské církve evangelické
„Přemýšlím, co poradit ateistům při spirituální výchově“, říká provokativně psycholog, psychoanalytik a laický evangelický kazatel Pavel Říčan. Jednaosmdesátiletého profesora znají generace díky učebnicím i knížce Cesta životem, v níž velmi barevně popisuje osm zásadních křižovatek, na nichž během své životní pouti škobrtáme.  

LN: Jak jde dohromady možná až cynický Freudův pohled s romantickým pohledem evangelíka?
Freud měl přítele, faráře Oskara Pfistera, který říkal: „Psychoanalýza je jako lučavka královská. Když ji nasadíte, tak ona rozpustí všechnu strusku a nečistotu, zůstane jenom čisté zlato.“ Tedy pokud tam nějaké zlato je.

LN: Jak se člověk za bolševika dostane k psychoanalýze?
Když mne vyhodili z Psychologického ústavu, Langmeier s Matějíčkem mne dostali do Krčské nemocnice. Tam jsem mohl učit – a učit se. Protože když si mne Tardy v roce 1967 vzal do ústavu, byl jsem velmi akademický badatel, samá čísla, grafy, statistiky. Ale v nemocnici jsem se musel naučit klinickou psychologii. A poznat lidi, takže jsem se dal na psychoterapii a nakonec i na tu psychoanalýzu.

LN: Po převratu jste se ale do ústavu vrátil.

Udělali mne ředitelem, na to jsem vůbec nebyl. Já jsem byl špatný ředitel. Ale jako badatel jsem tam snad nějakou práci ještě udělal. Časem jsem se dostal i k výzkumu tzv. nenáboženské spirituality.

LN: Co to je?

Já vím, ve výzkumu náboženství to nedává moc smysl, ale ten pojem frčí mezi mladými a ke konci minulého století pronikl i do psychologie.

LN: Proč nedává smysl?

Ten pojem vznikl z protestu amerických hipíků, ze zklamání mladých etablovanými církvemi: „I am not religious but I am spiritual!“ Špatně se to překládá, ale sdělení je jasné: S náboženstvím (a zvlášť s církvemi!) nám dejte pokoj, ale spiritualita, to bychom brali. Spiritualitou oni rozuměli to, co církve nabízejí, ale nedávají: autentický prožitek, silný, uchvacující celou duši, náboženství bez církve a bez Boha. Trochu jim „napovídali“ psychologové jako Fromm a Maslow, ale také zkušenost s LSD a dalšími halucinogeny, něco do toho jde z hlubinné ekologie a z fascinace starým pohanstvím – ona Evropa možná dostala jen křesťanský nátěr, který teď odprýskává, proto to chce tu novou misii. Také Orient přitahuje, víte, jak vážně bere i Halík buddhismus, myslí, stejně jako Toynbee, že setkání buddhismu a křesťanství bylo největší událostí dvacátého století. Psychologové, kteří po tom pojmu spirituality skočili, se drží toho módního – původně asi hipísáckého – klišé: „Náboženství špatné, spiritualita dobrá!“ Jako kdyby se v povětří neproháněli duchové (spiriti) všelijací. Mimochodem, když se někde vyskytne spiritualita „bez náboženství“, tj. bez nauky, bez institucí, bez profíků atd., ona si tu „skořápku“ rychle vytvoří. Například Stanislav Grof si jako mladý lékař pokusně píchl LSD a měl mohutný zážitek – a dnes máme celé hnutí transpersonální psychologie, které má i u nás své teoretiky a čile se organizuje – vzkvétající náboženství se vším všudy, byť s vědeckým mimikry.

LN: Zpátky k tradičním vírám: katolické bohoslužby se nápadně liší od evangelických větší obřadností.

Ano. Reformace svého času pěkně zatočila s obřadnictvím, které smrdělo magií. Ale přehnali jsme to, zvlášť ta švýcarská, kalvínská větev. Německý reformátor Martin Luther byl psychologicky rozumnější, luteráni si v kostele i kleknou a pokřižují se, také se tolik nebojí obrazů. U nás v Česku převládlo to kalvínské, také proto, že když se evangelíci stovky let scházeli tajně po stodolách nebo v lese, tak to na obřady a symboly moc nebylo. Dokonce máme problém se znamením kříže v kostele, vždyť „ve jménu kříže“ bojovali křižáci proti našim husitům. Jako psycholog dobře vím, jak jsou rituály a symboly důležité, jakou oporou jsou pro náboženský prožitek. Člověk se jich může „podržet“ ve chvíli zmatku, pochyb a nejistoty.

LN: Příklad?

Zůstaňme u té dětské víry a její krize. Teologové nás učí, že ty biblické příběhy o zázracích, dokonce i to Kristovo vzkříšení, nemáme brát doslova. Jejich „pravda pravdoucí“ je ve zvěsti, kterou nesou. Například důležité je, že Kristus žije, tady a teď. To ostatní jsou pomocné představy a pojmy. Ježíš Nazaretský nebyl pravděpodobně ani pohřben, popravení se nepohřbívali, a v nejstarších křesťanských spisech, u apoštola Pavla, není ani zmínka o prázdném hrobě. Když se takovéhle věci děti po kouskách dovídají, tak jim to strašně bourá jistoty. Zato symbol nebo rituál, zvlášť dobře zažitý a takový, jehož smyslu dítě rozumí (a také ví a má zažito, že ten rituál nese tajemství), ten drží. K tomu se dítě může upnout a líp překoná dobu, než si v hlavě srovná, že ty zázraky „my velcí kluci“ tak moc nepotřebujeme. Nebo hořící svíce, krásný biblický symbol Ducha, věrnosti atd. Ti zažraní kalvinisté, kteří myslí, že slovo je jen to, co se dá napsat jako písmena, i tou svíčkou pohrdají. Jeden jinak skvělý starý farář: „Co se svíčkou? Jen to čadí na strop a dělá to karcinogeny.“ Přitom ve Švýcarsku, samém srdci kalvinismu, kde byla svíčka výslovně zakázána, ji vedení církve naopak doporučilo.

LN: Občas kážete. Jak to?

Mám od evangelíků glejt laického kazatele, ale kážu už jen zřídka. Také na mě není docela spoleh, faráři nevědí, co si ten starej psychologickej šťoura zase vymyslí. Například jsem naznačil, že vývěsní skříňka, kterou měl dotyčný sbor před kostelem, vypadá spíš jako by patřila spolku zahrádkářů než jako poutač misijní stanice, která vkusně, ale naléhavě a „hlasitě“ zve k návštěvě – všechny, věřící i nevěřící, dobré i zlé. V té naší zpohanštělé české kotlině jde přece dnes o misii stejně jako v době Ježíše a Pavla. To nám vzkazuje i římský biskup, ale my evangelíci na to moc neslyšíme.

LN: Tak ale vypadá novodobá česká religiozita, ne? Skrytá, zdrženlivá, plachá…

Jistě, jen ne nějakou barnumskou reklamu! Ale někdy to jde trochu moc daleko. Stane se, že v jedné kanceláři spolu léta pracují dva lidé, kteří o sobě nevědí, že jsou oba evangelíci. Ale já se bojím, že chybí misijní drajv, že jsme docela spokojení sami mezi sebou, samí slušní lidé, kteří si rozumějí a věří si. Nějaký „cizinec“ by spíš rušil. Takže se z církve nenápadně měníme ve „spolek přátel Ježíše Krista“.

LN: To skomírání ale netrápí jen evangelíky.

Podle statistik se v Česku každých deset let „velké“ církve scvrknou na polovičku, tedy podle sčítání lidu. V reálu, jak se lidé schází a žijí, to tak hrozné není, ale zlé je to dost. Typické je, že děti kolem dvanáctého roku, když začnou „rozum brát“, řeknou – nebo neřeknou, ale jako by řekly: „Díky, já už nechci, je to tady otrava.“

LN: Proč?

Žvanil bych, kdybych řekl, že tomu rozumím. Jako psycholog vidím spíš jen jednotlivé projevy toho úpadku religiozity. Do očí mě bije, jak děti zbytečně nudíme. Například v kostele, kde začínají spolu s dospělými, je zásadně první píseň žalm.

LN: A to je nuda?

To je velebná starobylá židovská píseň stará tři tisíce let, na nápěv starý pět set let. Pro toho, kdo se do žalmů „vezpívá“, skvost! Ano, některé děti jsou tak hudebně a duchovně nadané, že se i tak „chytnou“, ale většina se prostě upřímně nudí. A to je pro náboženskou výchovu vražedné. Zdá se mi, že faráři věří: Čím víc Bible, tím líp, tak to nemůže být špatně, ty děti se do toho už nějak vpraví. V katolickém kostele v Třeboni jsem zažil zahájení bohoslužeb krásnou zpěvnou moderní písní (kterou my zpíváme taky) – a zpěv vedl maličký dětský sbor.

LN: Takže vy, jako psycholog a evangelík, se katolickým rituálům nevysmíváte.

To ani náhodou. Reformace, která nás zbavila spousty zbytečných a škodlivých věcí, nám také vzala něco, co podporuje spiritualitu, tedy prožitek, a co brání před úzkostí. Ale to jsou věci na dlouhou diskusi.

LN: Do kostela v neděli chodí jeden člověk z dvaceti, takže disputace, zda jsou úzkosti vystaveni spíš evangelíci než katolíci, je většině lidí šumafuk. Jak úzkost řeší ateisté a lidé „nenábožensky spirituální“?

Alkohol, gambling, u nás na rekordní úrovni. Dnes je rozšířená léková závislost na antidepresivech, která jsou účinná a komfortní. V lepším případě hraje roli duchovního pastýře psychoterapeut. A řada z nich to hraje dobře. Terapeut umí často věci, které pastor neumí, které nezná, ač by mohla měl – někdy umí, ale jsme v tom teprve na začátku. Úzkost, vinu, existenciální drama duše často zvládne psychoterapeut líp, někdy to bez určitých „technických“ prostředků nejde.

LN: Vás nacpané čekárny terapeutů nepohoršují?

Spíš bych řekl, že je psychoterapie pořád málo. Psychoterapie nese hodně věcí, které církev zapomněla nebo nezná, zejména hlubinná psychoterapie ve Freudově a Jungově tradici. Ale stejně tak jako psycholog musím říci, že spiritualita je něco, co lidé velice potřebují. A já teď přemýšlím, co poradit ateistům při výchově dětí: jak je spirituálně vést.

LN: Radit ateistům?

Ovšem! Je spousta lidí, kteří v Boha nevěří, ale dobře cítí duchovní poušť kolem sebe – i v sobě. Zároveň znají duchovní tradici Západu natolik, že k ní chtějí dětem nějak poskytnout přístup. Možná mají k církvím tolik důvěry, že jim chtějí spirituální výchovu svěřit, možná ne. Takže konkrétně: co mají dětem říkat. A hlavně: co s nimi mohou společně dělat, v čem je spirituální náboj, nějaká nápověď, nějaká směrovka k tajemství, k tomu, co je nad námi, nebo – jak říkal Tillich – k hlubině bytí. Píšu o tom knížku – krásná práce, ale „o ústa“.

LN: Vaše nejznámější kniha se jmenuje Cesta životem. Vydává se dodnes, ačkoli jste ji napsal a připravil k vydání ještě za totality.

Dal jsem do ní hodně, i když asi víc přemýšlení než zkušenosti a originální znalosti. Je to vlastně Erik Erikson, jehož jsem domyslel a rozvedl. Ta knížka je popularizace. Ale na druhou stranu se dnes psychologové natolik specializují, že ocení i náročnější popularizaci jiného specialisty. Eriksona jsem chytil v Americe, kde jsem hledal „osvícení“ v laboratoři světoznámého mistra psychometrie – a našel jsem prázdnotu formální virtuozity.

LN: Erikson přímo navazuje na Freuda. Ale když říká, že každá životní etapa má svoji krizi a duševní úkol, který je nutný zvládnout, tak to není psychoanalytické, ale spíše teologické uvažování, ne?

On tu teorii vymyslel se svojí manželkou, mimochodem farářskou dcerkou. A když to napsali, tak jim došlo, že ony úkoly jsou vlastně základní křesťanská témata. Jenže ještě za svého života si Erikson uvědomil, že mnozí mladí, ale vlastně i starší to dnes nechtějí. Nechtějí žádný řád, natož úkol. Chtějí být věčně mladí a věčně si hrát. Poslání? Pryč s tím! Zdá se mi, že je to jakási antivíra – odmítnout i to náboženství bez Pánaboha.

ROZHOVOR TÝDNE – s psychologem Pavlem Říčanem hovořil  Petr Kamberský; Lidové noviny, 29.11.2014, str. 11

Na článek mne upozornil můj kamarád, kněz, publicista Josef Hurt. Pepo, díky!
http://www.josefhurt.cz/node/5355

4 kroky k úspěšné práci s tlakem

…aneb: Jak na stres?

Prvním krokem je přijít do kontaktu sám se sebou. Když jsem ve stresu, vydávám se příliš všanc vnějším faktorům. Nechávám se ovládat zvenku a ztrácím kontakt sám se sebou. Do kontaktu se sebou samým přicházím tehdy, když cítím svůj dech, své tělo, když si užívám svou vlastní existenci. V těchto chvílích si mohu říct:
Jsem teď, v tomto okamžiku zcela sám sebou. Nikdo teď po mně nic nechce. Postavím se práci i problémům. Nedovolím však nikomu, aby na mě tlačil, aby mě štval.

Druhý krok: Přehodnotím svůj postoj a budu se ptát sám sebe:

Chci být u všech oblíbený, všem vycházet vstříc? Potřebuji náklonnost, vyjádření souhlasu a uznání?

Tím, že si přiznám své potřeby, je dokážu i relativizovat. Nesmím si své potřeby či citlivost vyčítat. Tím jenom posílím stres. Musím si je přiznat. Potom se od nich budu moct i v tomto okamžiku distancovat. Ted‘ pro mě není tolik důležité, co si o mně myslí druzí. Důvěřuji svému vlastnímu pocitu. Cítím, Že jsem unášen Bohem, že jsem Bohem přijat. To mě osvobozuje od potřeby být u všech oblíben.

Třetí krok: Sám sebe se ptám:

Z jakého pramene čerpám. Z onoho zakaleného pramene perfekcionismu, ctižádosti, nutnosti něco dokázat?

Můj stres možná pramení z toho, že čerpám z kalného pramene. Mohl bych se tedy pokusit proniknout skrze všechny tyto zakalené zdroje k čirému prameni na dně své duše. Čirý pramen je pramenem Ducha svatého. Může mě inspirovat k hledání jiných řešení a schůdné cesty.

Čtvrtý krok: Zamyslím se nad tím, kdy je práce objektivně příliš a jestli nepracuji moc dlouho. Poté mám za úkol mnohé vypustit a zredukovat. Lidé říkají, že to nejde. Samozřejmě, že se dá pracovat ještě víc. To platí jak pro domácnost, tak pro kancelářskou práci.
Mně samému pomáhá, když pociťuji stres jako zátěž, něco velmi prostého. Jednoduše omezím dobu, po kterou pracuji, a snažím se v jejím rámci pracovat efektivněji. Mohu si pak vychutnat i čas, který vyhradím modlitbě, klidu a čtení. Dobrým způsobem časového ohraničení jsou rituály, které mi poskytují svatý čas. Ten patří mně a nikomu jinému. Když si denně i přes to množství práce vychutnám svůj svatý čas, který mi patří, mohu si vydechnout. Cítím se volný. Každý den zažívám s povděkem toto volné pole působnosti, jež vnáší kousek svobody také do svazujícího světa práce. V práci sice musím čelit mnoha požadavkům, díky své zkušenosti volného času a vnitřní svobody k nim ale přistupuji jinak. Nenechám se jimi manipulovat či ubíjet. Sám jim vyjdu vstříc. A při všem, co dělám, neustále cítím onu vnitřní svobodu. Pomáhá mi představa vnitřní svobody, svatého místa, které ve mně obývá Bůh. Na toto místo nemají očekávání ostatních žádný přístup. Tam nejsem pod tlakem. Tam jsem zcela sám sebou.“

(podle knihy od Anselma Grüna: Vyhoření – Jak rozproudit vlastní energii – nakladatelství Portál)

Lidský život

Polovinou života, tzn. přibližně pětatřicátý až pětačtyřicátý rok života, se označuje obrat, kdy musí u člověka dojít k přeměně. Zásadní problém této přeměny pramení z domněnky, že úkoly a nároky druhé životní poloviny lze zvládnout týmiž prostředky a principy jako v etapě předchozí.

Lidský život lze přirovnat k dráze slunce: každé ráno vychází a osvětluje svět, v poledne dosáhne nejvyššího bodu své dráhy, jeho paprsků začíná ubývat a pak zapadá. Odpoledne je stejně důležité jako dopoledne, ačkoli se řídí jinými pravidly. Problémy, s nimiž se člověk potýká ve středním věku, souvisejí s úkoly, jejichž vyřešení se na něm domáhá druhá polovina života a k nimž musí nejprve zaujmout nové postoje.

Krize středního věku otřásá základy lidského života, aby je nově uspořádala…

Z knihy Anselma Grüna: V půli cesty

Petr Nešpor
Poradenství – Terapie – Osobní rozvoj