…aneb: Jak na stres?
„Prvním krokem je přijít do kontaktu sám se sebou. Když jsem ve stresu, vydávám se příliš všanc vnějším faktorům. Nechávám se ovládat zvenku a ztrácím kontakt sám se sebou. Do kontaktu se sebou samým přicházím tehdy, když cítím svůj dech, své tělo, když si užívám svou vlastní existenci. V těchto chvílích si mohu říct:
Jsem teď, v tomto okamžiku zcela sám sebou. Nikdo teď po mně nic nechce. Postavím se práci i problémům. Nedovolím však nikomu, aby na mě tlačil, aby mě štval.
Druhý krok: Přehodnotím svůj postoj a budu se ptát sám sebe:
Chci být u všech oblíbený, všem vycházet vstříc? Potřebuji náklonnost, vyjádření souhlasu a uznání?
Tím, že si přiznám své potřeby, je dokážu i relativizovat. Nesmím si své potřeby či citlivost vyčítat. Tím jenom posílím stres. Musím si je přiznat. Potom se od nich budu moct i v tomto okamžiku distancovat. Ted‘ pro mě není tolik důležité, co si o mně myslí druzí. Důvěřuji svému vlastnímu pocitu. Cítím, Že jsem unášen Bohem, že jsem Bohem přijat. To mě osvobozuje od potřeby být u všech oblíben.
Třetí krok: Sám sebe se ptám:
Z jakého pramene čerpám. Z onoho zakaleného pramene perfekcionismu, ctižádosti, nutnosti něco dokázat?
Můj stres možná pramení z toho, že čerpám z kalného pramene. Mohl bych se tedy pokusit proniknout skrze všechny tyto zakalené zdroje k čirému prameni na dně své duše. Čirý pramen je pramenem Ducha svatého. Může mě inspirovat k hledání jiných řešení a schůdné cesty.
Čtvrtý krok: Zamyslím se nad tím, kdy je práce objektivně příliš a jestli nepracuji moc dlouho. Poté mám za úkol mnohé vypustit a zredukovat. Lidé říkají, že to nejde. Samozřejmě, že se dá pracovat ještě víc. To platí jak pro domácnost, tak pro kancelářskou práci.
Mně samému pomáhá, když pociťuji stres jako zátěž, něco velmi prostého. Jednoduše omezím dobu, po kterou pracuji, a snažím se v jejím rámci pracovat efektivněji. Mohu si pak vychutnat i čas, který vyhradím modlitbě, klidu a čtení. Dobrým způsobem časového ohraničení jsou rituály, které mi poskytují svatý čas. Ten patří mně a nikomu jinému. Když si denně i přes to množství práce vychutnám svůj svatý čas, který mi patří, mohu si vydechnout. Cítím se volný. Každý den zažívám s povděkem toto volné pole působnosti, jež vnáší kousek svobody také do svazujícího světa práce. V práci sice musím čelit mnoha požadavkům, díky své zkušenosti volného času a vnitřní svobody k nim ale přistupuji jinak. Nenechám se jimi manipulovat či ubíjet. Sám jim vyjdu vstříc. A při všem, co dělám, neustále cítím onu vnitřní svobodu. Pomáhá mi představa vnitřní svobody, svatého místa, které ve mně obývá Bůh. Na toto místo nemají očekávání ostatních žádný přístup. Tam nejsem pod tlakem. Tam jsem zcela sám sebou.“
(podle knihy od Anselma Grüna: Vyhoření – Jak rozproudit vlastní energii – nakladatelství Portál)